1. den
Kanaďan, brokovnice a prasečinky

Kššššsst, puffssss! Tupý zvuk při dosedu letadla potvrdil, že pilot je zkušený profesionál a nezapomněl vytáhnout podvozek. Přežití 12 hodin v útrobách vznášejících se stovek tun oceli? Hotovo!

Letiště? Hmm… vyskočíme z letadla na ranvej, vdechneme první doušek vyhřátého vzduchu a držíme se davu mířícího do dvou obrovských chýší jejichž střechy jsou na míru ušité ze starých palmových listů. Hmm… tak takhle vypadaj letiště v Karibiku. Chvíle napětí při čekání zda dorazil i bágl. Jop, jeden! Já dokázal vycestovat pouze s 2 příručními zavazadli (školní baťoh a foťák) a Péťa zas naopak s jednou krosnou, která šla do podpalubí. Kalhoty dolů, kraťasy nahorů…

… je 12. ledna 2016 a naše 2-měsíční dobrodružtví může začít!

„Informace pro turisty prosím?“ 

„Nemáme…“

„Autobus?“

 “Támhle rovně, pak na křižovatce doleva a pak tam… “

… těžko říct co jejich špatnou španělštinou chěli říct. Ta španělština musela být špatná, nerozumněl jsem jim. V Anglii mají všichni taky špatnou angličtinu, takže tady se s jejich špatnou španělštinou taky nějak vypořádáme 🙂

prijezd-punta-cana-1 Dominikánská republika<br>kapitola 1

Za 20 metrů se ptáme znovu. Další špatná španělština nás posunula o dalších 30 metrů dál. Autobusová zastávka v nedohlednu…

Přecházíme přes kruhový objezd, chodník pod nohama záhadně mizí a zbývá jen horkem se vlnící silnice… náhle zastavuje velká dodávka s postarším bělochem. Na kanaďana skvělou angličtinou se nás ptá, kam máme namířeno. Na mojí odpověď podezřele reaguje, že přesně tam má také namířeno. Hmmm…

První pravidlo v Dominikánské republice: Nikdy nevěřte nikomu, kdo se vám snaží bezdůvodně pomoct. Nikdy to není bezdůvodně!

Severský běloch úžívá horkého počasí a zdejších lehce dostupných domorodkyň Dominikánské republiky již řadu let a tak se s námi dělí o své zkušenosti při půl hodiny trvající jízdě.  
„Něvěřte žádnýmu Dominikánci, neplaťte v dolarech, nenechte se na ulici k ničemu přesvědčit, hlídejte si svý věci, neukazujte peníze v restauraci, jděte na toaletu a tam si peníze vyndejte přesně podle útraty, ty hlídačové s brokovnicemi nemají na náboje, neochrání vás, něvěřte žádnýmu Dominikánci, neplaťte v dolarech, nenechte se přesvědčit…“
 Ptám se na něco pozitivního o Dominkánské republice. „Ale jó, je to krásná země a můžeš tu mít kolik holek nebo kluků chceš, udělaj pro tebe cokoliv, ale nevěřte žádnýmu Dominikánci, neplaťte v dolarech… “ 

Druhé pravidlo v Dominikánské republice: Když už si necháte pomoct, zdrhněte dřív, než si za ní dotyčný řekne o prachy.

RQAE1267-Edit Dominikánská republika<br>kapitola 1

Po půl hodině jízdy mě stařík posílá do krámku zeptat se, jestli jsme tu správně. Nenechám Péťu samotnou se staříkem v autě. Pokyvuju, že nám to tu stačí a oba vystupujeme. Stařík se nenechává odbýt a říká, ať se zeptáme zdejších a že nás ještě odveze kam potřebujeme. Děkujeme, loučíme se a nečekáme na odpověď.

Dodávka v porovnání s námi nabrala světelnou rychlost a uháněla do jiné galaxie. Né, že by ve skutečnosti opravdu stařík šlápl na plyn a odfrčel v dáli tak rychle. To jen my jsme zůstali tak statičtí. Oproti jeho 15 km za hodinu jsme se vlastně skoro vraceli v čase. Nebo alespoň jsme si to přáli. S vykulenýma očima a mlčky, míříme k přilehlému krámku a dětinsky doufáme, že tmavé pohledy samy od sebe zmizí. Dyť nic neříkáme, nemůžou poznat, že jsme turisti.

V krámku měnímě dolary za dominikánské pesos a ptáme se, kde jsme. Zjišťujeme, že jsem přesně tam, kam lidi obyčejně posílají pouze revizory a politiky.

Byli jsme daleko od našeho ubytování a instrukce zdejších naznačovali, že po svejch tam nedošlapem. „Musíte jet guagou [gvagvou]“ Což je jinými slovy autobus, resp. dodávka vydávající se za autobus. Zastávky guaguy [gvagvy] nejsou nijak značené stejně jako nejsou značené ani guaguy. Chvíli pozorování na ulici a od ostatních postávajících jsme vydedukovali, kde si asi tak máme stoupnout. Přijíždí dodávka. U postranních dveří čeká mladík sebevědomě nahánějící všechny postávající rychle dovnitř. Není čas ptát se na detaily. Tak se aspoň ptáme jestli nás odveze do naší destinace, na chvíli se zamyslí a pak souhlasně kýve. Nic neplatíme, sedíme si ve chrochtající dodávce, jejíž součástky poskakují do rytmů karibských písní a čekáme kam se ztratíme nyní. Za chvíli za námi doráží mladík ode dveří, vybírá 30 pesos na hlavu a svojí špatnou španělštinou mě ujišťuje, že nám řekne až tam budeme. Jeho další otázku: „Kdy odjíždíme“… ignoruju, do toho mu nic není.

Až čas ukázal, že jeho špatnou španělštinou, která následovala, vysvětloval, že by potřeboval vědět, kdy pro nás má zase přijet. No nic…

IMG_1286 Dominikánská republika<br>kapitola 1

Tam, kde nás guagua vysazuje, není po našem ubytování ani vidu ani slechu… vlastně není vidu ani slechu po ničem. Je vidět cesta k pláži a jeden oplocený areál s minihotýlkem. Naštěstí zdejší hlídač zná svůj rajón dobře a směřuje nás do podezřelé uličky.

S ukázkovou nesmělostí, kterou člověk dost dobře natrénuje pouze v prvním dni tanečních, do ní zamíříme.
Na levo smeťák s prasaty užívající si romantickou chvilku, napravo velká špinavá zeď. Z konce uličky vyjíždí podezřelý vůz a namíří to přímo proti nám. Jsme v pasti, na začátek uličky už nedoběhneme a není kam se ukrýt…

“Andy?!”…

IMG_1049-Edit Dominikánská republika<br>kapitola 1
IMG_1046-Edit Dominikánská republika<br>kapitola 1