6. – 11. den
Strach a hnus v Santo Domingo

Když jsme plánoval průběh našeho cestování, nevěděl jsem, jestli se v Las Terrenas, na malé vesnici, neunudíme za 3 dny k smrti. Naopak u Santa Dominga jsem si byl jistý, že jakožto hlavní město, bude mít co nabídnout třeba i na celý týden. Pláže, obrovský pomník Kryštofa Kolumba, historické centrum, restaurace, procházky… A bylo to tak? Znáte ty scény z filmů z vězení, kde vězeň vyškrábává lžičkou do zdi, kolik dní ho ještě za mřížemi čeká?…

DSC_0127-Edit-1024x433 Dominikánská republika<br>kapitola 5

Po několika hodinové cestě v pojízdném mrazáku, koukám v třesoucí se ruce na mapu v mobilu, GPS říká, že jsme blízko. Jakmile autobus zastaví, vystoupíme. Mimochodem dálkové autobusy jsou v Dominikánské republice celkem na slušné úrovni, srovnatelné s evropským standardem. Pozn.: Ne Karosu, nepočítám mezi evropský standard. Vyskakujeme ze dveří autobusu. Asistent řidiče Artur (všechny autobusy, i malé dodávky mají svého asistenta řidiče a tenhle se určitě jmenoval Artur) nás naléhavě a neodbytně zastavuje.

„Kam jdete?!“

„Do centra, to už dojdem“

„Nedojdete, nastupte!“

 

O 2 dni později…

„Dobrý den! Odkud jste sem dorazili“

„Dobrej, z centra…“

„Vy jste přišli pěšky z centra?!“

„No jo, byla to jen hodinka chůze… přišli jsme se podívat na památník Kryštofa Kolumba“

„Pomník je dneska zavřenej, seženu Vám taxíka a pojedete zpátky do centra! Moment!“

Na 5 minut se policista ztrácí, mezitím přijde jeho kolegyně a povídá (hlídá nás) si s náma o našem pobytu v Santo Domingo. Po 5 minutách přijíždí taxík, vystupuje z něj náš policista.

„My nechceme taxíka, my to dojdeme na zpátek, nejsme líný“

„Nedojdete, nastupte!“

Že by se tenhle policista taky jmenoval Artur? Taxíkáře hned zpovídáme zda i on si myslí, že je to tady tak nebezpečné. Nevzrušeně reaguje, že pěšky bysme měli šanci na to, že dojdeme zpátky v pořádku cca 50:50.

O den později…

Vycházíme z botanické zahrady a ptáme se ochranky, jak se dostaneme do ZOO. 3-4 km zní jako pěkná procházka a aspoň uvidíme něco z města. Pán z ochranky a jeho kolega trvají na tom, že si máme vzít taxíka. My trváme na procházce a odcházíme.

O hodinu později…

„Dobrý den, prosím Vás, prosím, jsou támhlety taxíky v pohodě, můžeme je použít, potřebujeme se dostat do centra. Vypadaj trochu strašidelně.“

„Určitě ne! Obejděte tohle ZOO, u vstupu se zeptejte ochranky, zavolají Vám taxíka. Vy jste sem přišli pěšky??!“

O 3 dny dříve…

Vystupujeme z autobusu. Péťa potřebuje na toaletu tak nutně, že nevnímá to, co mě polévá studným potem po celých zádech. Rychlost chůze, kterou Péťa volí kvůli hledání toalety, mně naprosto vyhovuje, ale úplně z jiných důvodů. Zřejmě osud chtěl, aby její první dojem ze Santo Domingo, nebyl takový jaký můj. A to už máme za sebou Las Terrenas. Když jsme přežili to, tak už nás nic nepřekvapí… Chyba lávky. To co nás obklopilo v hlavním městě hned po příjezdu se nedá ani slovy popsat. Takže to nebudu popisovat.

Od toalet dál, už bylo město méně agresivní svým prostředím, dobře pro Péťu. Orientačně jsem věděl, kde je náš hostel. Aby nás Santo Domingo přivítalo i trochu humorněji, vystřihlo nám scénku jak z černobílé němé komedie. Když jsem se zeptali zdejšího Dominikánce, kde najdeme naší ulici. Ukázal jedním směrem, ale zeptal se ještě dalšího kolemjdoucího pána. Ten ukázal přesně opačným směrem.

Nádech! … Výdech! … Tvořím! 

Jeden ze směrů jsme si vybrali a po 10 krocích jsme zjistili, že stojíme před hostelem. Santo Domingo si z nás dělá dobrý den a to jsme sotva začali.

IMG_1389-Edit-1024x349 Dominikánská republika<br>kapitola 5

výhled z hostelu

Pomník Kryštofa Kolumba
(zároveň by to měl být maják)