Bogota

Necelý měsíci na Kostarice a 10 měsících v Mexiku přeskakuji a vrhám se do psaní o Kolumbii, kde jsem právě teď v době psaní tohoto článku.

Je deset večer, dopil jsem čerstvou kávu a sedím u dřevěného stolu na terase hostelu v malé vísce Minca (650 m nad mořem). Výhled mám na nocí zahalené a pouličními světly rozzářené přímořské město Santa Marta. Naproti mě ťuká snědá Kolumbijka něco do svého notebooku. Mám krásný výhled.

Po cestě sem malou dodávkou, jsem se seznámil se studentem historie z Rakouska. Po usazení v hostelu jsme společně prozkoumali vesničku, popili pár piv a pojedli v zdejší alterantivní restauraci Líná kočka. Zítra vyrážíme objevovat vodopády a snad i najdeme zdejší kávovou farmu, kde nám za 80 Kč ukážou jak po starém způsobu zpracovávají kávové boby.

Ale zpátky o 20 dní…

Bogota

27. listopadu přistávám letadlem z Mexika v hlavním městě Kolumbie. Na letišti se ptám jak se dostanu do centra. Milá slečna na informacích dává úsměvem najevo, že to bude hračka. Zelený autobus zadarmo mě má odvést z letiště na autobusové nádraží hromadné dopravy. Tady jen stačí nastoupit do správného rychlobusu a je to.

A skutečně. Zelený bus mě vyhazuje na nádraží do malé uličky, ze které lze jít jen jedním směrem a to do vchodu na nádraží.  Turniketem se dá projít jen s platnou lítačkou. U kasy se tedy ptám, jestli mohu platit kartou. Ne. Ptám se co mám dělat, jestli se mám vrátit na letiště a hledat bankomat. Posílají na mě ochranku…

Vlastně je to sympatický mladý strážník policie. Ten mě provádí turniketem a vede asi 15 minut skrz autobusové nádraží. Ukazuje mi malou budku a říká, támhle si můžeš vybrat peníze. Vybírám si půl milionu pesos (cca 4000 Kč). Strážník je stále poblíž a dohlíží na mě. Při té 15minutové procházce jsme prohodili jen řeč o počasí, jinak moc výřečný nebyl a na mé dotazy moc nereagoval. A tak se to zdálo dlouhé… ve skutečnosti jsme šli cca 5 minut.

Přistupuji ke strážníkovi a pokyvuji, že už mám peníze a můžeme jít zpátky koupit lítačku a kredit na jízdenku. Strážník přiskočí k bankomatu a rukou přejíždí přes všechny tlačítka čísel a upozorňuje mě, že bych tohle měl dělat vždy nebo mi příště někdo zneužije kartu. Děkuju. Strážník mi ukazuje rychlobus, kterým se mám vydat do centra. Říkám, že si nejdřív musím koupit kredit. Strážník mává rukou a říká, že si můžu koupit kredit až v centru…. Oujeee… jsem Čech, takže mi jízda zadarmo dělá obrovskou radost 🙂 A hlavně si říkám, jak to pěkně začíná….

Centrum

Můj hostel je v části se jménem Candelaria. Rezervaci nemám, ale podle rezervačního systému booking.com vím, že mají volné postele.  Než jsem stihnul rychlobusem dorazit do mé části města setmělo se. Bloudím s baťohem na zádech v Candelarii a hledám marně můj hostel podle vyfocené google mapy z internetu. Pomáhá až policie, která mě navádí správným směrem.

Mladí strážníci

Všeobecně po 20ti dnech v Kolumbii musím říct, že policie je zde velmi přátelská a vždy mi s radostí pomohli najít co jsem hledal. Většina z nich jsou mladí kluci kolem 20-25 let. Neviděl jsem snad ani jediného staršího strážníka. Těch se asi režim průběžně zbavil pro zkorumpovanost. Uniformy mají strážníci velmi jednoduché, až budí dojem lacinosti a nedůstojnosti. Respekt budí až jejich velké samopaly.

Nejlepší kafe v mým životě

Hned jak se zabydlím v hostelu, vyrážím ještě do ulic ulovit něco k jídlu. Vypadá to, že nejtypičtější kolumbijské jídlo je pizza nebo hamburger. Jeden si dávám. Po Mexiku, kde jídlo nemá chuť pokud na něj nevylijete nemalé množství čili omáčky, která pošle vaše chuťové pohárky na vyprahlou pustinu věčných lovišť, je kolumbijský burger vlastně zážitek. Následuje zastávka v Oxxo (pokud jste byli v Mexiku, víte, že je něco jako česká Žabka), kde si kupuju kafe… a teď si představte, že jste v Žabce a chcete kafe. Ve zdejším Oxxu se prodavačka otočí zády ke kase a na pákové kávo-mašině, které vidíte v lepší pražských kavárnách, začíná vyrábět vaše kafe. Fronta lidí dýchající mi na krk trpělivě čeká na zaplacení svého chleba. Dostávám kávu za 3000 pesos (22 Kč) a vyrážím do ulic. První doušek mě omračuje svou dokonalou chutí. Následujících 7 dní, každý večer mířím do Oxxo pro svou kávu. Tu nejlepší co jsem, kdy měl.

IMG_6246 Kolumbie <br> kapitola 1

Setkání s Kolumbijcem, s Jordáncem a Číňankou

Vejde do hospody Kolumbijec, Jordánec a … ehm… ok, tak jinak…

adinho Kolumbie <br> kapitola 1

Adinho

Adinho je vřelý Jordánec a architekt, cestující skoro rok ze svých úspor. Vyrazil na 3 měsíce a zjistil, že na cestách zas tolik neutratí a prozatím si užívá života v Brazílii. V prosinci vyrazil do Kolumbie navštívit svého kamaráda. Adinho učí Číňanku salsu.

joy Kolumbie <br> kapitola 1

Joy

Joy je hlasitá a ze všeho udivená Číňanka. Užívá si všeho, všech se na všechno ptá, na ulici zastavuje lidi a ptá se jich co to mají v ruce. Zastavuje u všech pouličních stánků s jídlem a ptá se co to je a jestli je to dobré. Joy skoro neumí španělsky. Joy se stydí tancovat před lidmi a už umí základní kroky salsy, které je naučil jordánec Adinho.

15267798_10154353634553645_5877661563246465060_n Kolumbie <br> kapitola 1

Společně navštěvujeme zdejší museum, dozvídáme se o historii Kolumbie a Bogoty. Ochutnáváme pouliční horké nápoje a stěžujeme si na zimu.

V noci spím v mikině s kapucou přes hlavu. Bogota má přes 8 miliónů obyvatel a je 2600 m nad mořem. A těch 8 miliónů lidí vás prostě stejně nezahřeje. Zde lidé nejsou extra přátelští a vřelí. Hold velké město, všechno je tu rychlé, lidi nemají čas a pořád jen pospíchají.

Stejně tak Oscar, který je rodilý Kolumbijec z Medellínu. Je to bratr Jorqueho [Chorche], kamaráda, které jsem poznal v Anglii, protože se mu líbila moje sestřenice. Téměř po 4-5 letech jsem se mu ozval, že přijíždím konečně do jeho země a jestli by mi neřekl, jak to v jeho zemí chodí. Hned zaúkoloval svého bratra Oscara žíjícího v Bogotě. Slovo dalo slovo a už sedíme s Oscarem na pivu. Oscar je architekt. Oscar má rád život na velké noze. Oscar se srdcem architekta nemá problém nakreslit mapku Bogoty od ruky a vyznačit vše zajímavé, co bych měl vyzkoušet. Za jeho čas a vstřícnost ho zvu a platím útratu. Pivo za 15 000 pesos (120 Kč) chce vyrýsovat na mojí tváři novou vrásku, ale ubráním se a s výrazem „potěšeníjenaméstraně“ platím za 3 piva a jedno jídlo skoro 80 tisíc. Přesouvám se do jiného baru. Oscar říká, teď je řada na mě, zve mě na panáka Aguardiente a na pivo.

Aguardiente je pro Kolumbijce jako Tequila pro Mexičany. Přirovnal bych to k vodce s příchutí anýzu (lékořice).

Z mapky co mi Oscar nakreslil navštěvuju první sendvičový minirestaurant. Většina toho co mi do mapky nakreslil jsou restaurace. Za sendvič platím 18 tisíc + 2 tisíce nedobrovolného dýška. Číšník: „Je to 18 tisíc a dejme tomu 2 tisíce dýško…“ … ooooukej, jiný kraj, jiný mrav… Já tomu říkám grigovné. házím na stůl dvacku a odcházím z gurmetové sendvičárny… další místo raději kontroluji na internetu. 25 tisíc za pizzu mě lehce nechá sklouznout pod stůl jak čerstvě upečený štrůdl z nevysušených jablek a tak zakládám list pana architekta do archívu, pod písmeno Y.

Gringovné

V Centrální a Jižní americe jsou zvyklí vídat turisty z USA. Označují je slovem Gringo. Typický Gringo je světlovlasý, vysoký, urostlý, nemá kulatý obličej, má krk a ostřejší rysy v obličeji. Stejnými rysy se vyznačuje bohužel i Andy.

Typický Gringo přijíždí na jih za jedním účel, bavit se. Vše je tu pro něj ohromně levné a zákony svévolnější. A tak rozhazuje a ničeho si moc neváží. To je samozřejmě příležitost pro zdejší obyvatele si trochu přivydělat a smůla pro Andyho, který musí neustále vysvětlovat, že není Gringo. Bohužel informace, že jsem z Evropy budí stejný dojem jako bych byl bohatý Gringo.

Triky taxistů a Bogota smeťákem

S Oscarem je konec. Oscar odchytává taxi, pěšky na hostel mi to nedoporučuje. Sám se nechává taxíkem odvést k sobě domů a následně dává instruktáž taxíkáři, aby mě nepodvedl… ehhh. Mně naopak Oscar vysvětluje, že v taxíku vidím taxoměr (ty v Mexiku neměli) a vedle mě je na sedačce ceník. Za ujeté body v tabulce najdu kolik platím. Takže mě taxíkář vlastně nemůže žádným způsobme okrást. Cena má být do 10 tisíc.

O 20 minut později…

Vystupuju z taxíku, platím 18 tisíc a půlnoční Bogotou si to štráduju, jako by mi to tu patřilo. Za 20 minut jsem v hostelu, po cestě ještě daruji drobné 18letému mladíkovi, který si se mnou po cestě povídá o tom jak na rohu prodává čokoládu.

Zpět k taxíkáři. Ten se po cestě k mému hostelu ztratil a nemohl najít cestu. Když už jsem měl podle tabulky platit 15 tisíc, rozhodl jsem se, že to dojdu pěšky. Aby se neřeklo, tak platím ještě 3 tisíce poplatek za nastoupení do taxíku. Welcome to Bogota!  

Nedávej nikomu papáju

Bogota je jeden velkej smeťák, odpadky jsou všude na ulicích a je potřeba si dávat pozor, abyste nešlápli na povalující se bezdomovce. Kterých mi je opravdu líto, protože většina z nich ani neměla boty a ponožky a teploty přes noc v Bogotě  v prosinci jsou okolo 6 stupňů.

Bogota vypadá nebezpečně a asi i je. Je to cítit z lidí. Všichni se neustále ohlížejí jestli za nimi někdo není, kdo by je mohl napadnout nebo okrást. Na ulicích skoro nevidíte nikoho, kdo by měl v ruce mobilní telefon. Vždy když se ptám na bezpečnost, všichni mi radí: „Aaaaa… není to zas tak zlý, jen si dávej bacha a nedávej nikomu papáju…“. Papája je v Kolumbii tak dostupná, že výraz Dát papáju je něco jako pro nás Příležitost dělá zloděje.

Monserrate a Candelária

Monserrate je kopec hned vedle Bogoty, kam můžete vyrazit buď lanovkou, malým vláčkem nebo pěšky. Pěšky vlastně už ne, protože to bylo moc nebezpečné, přepadávání turistů bylo tak časté, že tak cestu raději uzavřeli. Na kopci je malá vesnička, plná obchůdků se suvenýry, jídlem a kávou. Také je zde kostel a spoustu menších náboženských sousoší. Davy turistů se mezi sebou prolínají jako proud hadů, ale výhled na celou Bogotu a malebnost tohoto místa za návštěvu prostě stojí.

IMG_6478 Kolumbie <br> kapitola 1

Candelária je čtvrť s alternativní omladinou, kde se na zdejším náměstíčku po večerech scházejí pouliční umělci, hrají na kytaru, zpívají, přednášejí básně, vyprávějí vtipy, přes den popíjejí kávu a přes večer pivo, dokud jim to zdejší policie nezatrhne. Dost často policie náhodně vybere skupinku lidí a prohledá je. Při procházení uliček se cítite jako  v malé vesnici, jen každý druhý baráček je plný méně či více zajímavých grafiti. Čtvrť je relativně bezpečná a plná hostelů. V mém hostelu, ale kvůli bezpečnosti například byli dveře vždy zamčené. Pro odchod jste museli žádat recepční, aby odemkla. Při příchodu bylo potřeba zazvonit, recepční nejdřív vždy otevřela malé dveřní okénko jak z filmové gangsterky, zkontrolovala kdo to je a až následně otevřela dveře. Tady prostě papáju nedávají.

IMG_6479 Kolumbie <br> kapitola 1

Po týdnu klepání kosy v Bogotě se s radostí přesouvám do lepšího podnebí a Escobarem proslaveného města Medellín.

Bogota

Na mapce jsem vyznačil místa, kam byste se měli podívat a některé jsme vyznačil i proto, abyste  s nimi neztráceli čas. V Bogotě je toho samozřejmě mnohem víc, ale do začátku by vám tohle mohlo stačit, zbytek přijde samo.

  • Pozor na taxíkáře, často zabloudí. Můžete zkusit i UBER, taxíkáři tvrdí, že je to dražší než oni, ale věřte jim… žejo…
  • Neukazujte moc, že máte u sebe hodně peněz a nedržte mobil v ruce, tak aby vám ho někdo mohl šlohnout. Vždy si stoupněte někam do kouta nebo si stoupněte vedle policie, která je skoro na každém rohu… takže roh je prostě to co hledáte 😀
  • Vyzkoušejte zdejší typický nápoj chícha [číča],
    arepas (pečené škubánky se sýrem nebo s kuřetem),
    ajiaco  (krém s kuřetem, rejží a avokádem),
    buňuelos (velké nasládlé krokety, jsou levné a chutné).
    Dalším typickým jídle je Banda Paisana (velká  porce různého druhu masa, rejze, smažený banán, fazole…) , ale pokud máte v plánu Medellín, tak tam je její meka.
  • Pokud uvidíte obchůdek s názvem Oxxo, zajděte si tam na kávu. Mají tu i kávový řetězec Juan Valdez, něco jako Starbucks, tam je ale káva drahá a nic moc. Paradoxem je, že kvalitní kolumbijská káva je určená pro export a v Kolumbiji zůstává jen průměrná kvalita. Juan Valdez je kolumbijský řetězec. Oxxo je něco jako naše Žabka, ale myslím že původem z Mexika.
  • Určitě zajděte do Muzea Botero a na kopec Monserrate.