3. – 6. den
Modrá ústřice Las Terrenas

Pamatujete si tu scénu z Policejní akademie s barem Modrá ústřice? Kdy si během vteřiny ti policajti uvědomí, že jsou na místě, kde nemají co dělat a že to pro ně nedopadne dobře? To byl přesně ten okamžik, kdy jsme vystoupili z autobusu ve vesničce Las Terrenas na poloostrově Samaná.

Najednou se na nás seběhlo kolem 10-ti Dominikánců, kteří nás chtěli přesvědčit o tom, jak naprosto nezbytně potřebujeme jejich mototaxi. Jsou neodbytní jak mouchy. Jsme snad blázni? Ve třech na motorku s báglama? (o několik dní později zjišťujeme, že bláznovství to určitě není). Vyrážíme pěšky. Je to malá vesnice, to bude hned. Vím naprosto přesně, kde to ubytování máme.

IMG_1083-Edit Dominikánská republika<br>kapitola 3

Nádech! … Výdech! … Tvořím!

Uff, jsme na místě, Péťa ze stresu zvrací, já si vyměňuju spodní prádlo. Byla to hodina nebo dvě? Spíš to byl tak rok než jsme to našli. Barikádujeme se v bungalowu, jsme tu jen na 3 noci, to přežijeme.

Ubytování samo o sobě vypadá v pohodě:

Rozdejcháváme první průchod vesnicí. Víme, že musíme sehnat nějaké potraviny než se setmí. Vyrážíme znovu. Vesnici tvoří velké 2 ulice a pár postranních uliček. Jak si představíte malou vesnici? Pár lidí a nějakej ten zaběhlej pes? Co takhle stovky lidí, psi všude, pár prasat k nim, sem tam pes kousne prase do prdele (ne, to není vtip), je to jeden velkej smeťák, příbytky postavené pouze z kroucených plechů, všude špína, hluk, tisíce motorek jezdící jak neřízené střely, hlasitá hudba z krámků a nekonečné pohledy vesničanů. Absolutně žádní běloši. Někteří vesničani mají v rukách mačety, někteří brokovnice. Všichni na nás zírají.

K pláži bychom to měli mít 15 minut chůze. Tentokrát to nezvládáme, už se začíná stmívat, obracíme to a hledáme krámky s jídlem. Nacházíme supermarket, naprosto klasický supermarket, kde si nakupujeme zásoby a razíme zpátky do bungalowu. Opět rozdýcháváme, plníme semknuté žaludky a snažíme se nervózně usnout.

Druhý den vyrážíme na pláž a více prozkoumáváme vesnici. Pomaličku sbíráme odvahu se dívat veničanům do očí. Zjišťujeme, že se na nás vlastně celou dobu smějí. Úsměvy jim vracíme. A tahle investice se nám vrací v občasných pozdravech. Zdravíme zpátky. Někdy se na nás smějí až tak, že to vypadá, že se nám vysmívají, ale možná jsou prostě jen tak nadšení z toho, že vidí dvě tak vysoké postavy s bledou kůží 😀

Na pláži žádné vesničany nepotkáváme, konečně vidíme bledé tváře a turisty. To vždy potěší. Začínáme se cítit už veseleji. Pláž je tu už jiný svět, pár menších hotelových resortů, několik restaurací přímo na pláži a pár poloprázdných barů. Všechno na příjemné turistické úrovni. Procházka po pláži je skvělá, všude kolem jsou palmy, občas projde slepec a prodává vám kokos. Jeden jsem koupil. Jeho mladší pomocník odsekává vršek kokosu a říká cenu. Podávám bankovku. Nemají drobné. Kokos mi sic neradi, ale nechávají zadarmo. Třeba se ještě potkáme.

Obědváme v menší restauraci na pláži. Je to taková pozdní snídaně, exotické ovoce, kafe a zkušenost vedoucí k dalšímu pravidlu.

Pravidlo č. 4: vždy si přečtěte informace co jsou na konci jídelního lístku 

K ceně jsou přiřážky za to, že jste na pláži a městská daň. Dohromady asi 30 % z celkové ceny. Číšníka má stížnost, ale nezaskočí a trpělivě mi vysvětluje co jsem přehlédl. Já v klidu akceptuji a přijímám zpět drobné. 100 pesos dám rovnou kolemjdoucímu slepcovi za kokos a vyrážíme pátrat po velrybách, koních a vodopádech.

Začíná se stmívat. Romantiku sršící západ slunce na pláži lehce přebíjí strach z průchodu vesníci za tmi.

Péťa si v rámci těch několika dní v Las Terrenas stihne ještě udělat nového kamaráda. Zdejší psi jsou ve skutečnosti velmi zdvořilí (proto jsme je univerzálně všechny pojemnovali jako Gently dog), přítulní a největší nebezpečí koukalo maximálně z jejich blech. Ale nejsou to blechy člověčí, tak se jich tolik nebojíme. Také zjišťujeme, že vidličkonůž může být ve skutečnosti praktická pomůcka, když zjistíte, že bungalow ve skutečnosti nemá žádnou kuchyňku ani vybavení jako talíře nebo skleničky.

3 noci v Las Terrenas přežíváme vcelku úspěšně. Poslední den už máme pocit, že nás lidi na ulici poznávají a zdraví nás s ještě větším nadšením. Hluk motorek a šrumot ulic už nám tolik nevadí. Vlastně se nám tu, stejně jako těm policajtům v Modré ústřici, nakonec celkem líbí. V tuhle chvíli ještě netušíme, že na Las Terrenas budeme mít z celé  Dominikánské republiky ty nejlepší vzpomínky.

K autobusu se tentokrát dostáváme už jen za 20 minut chůze. Nastupujeme, civíme s otevřenými ústy na vnitřní disko osvětlení autobusu, navlíkáme mikiny, abychom v autobuse nezmrzli a vyrážíme vstříc hlavnímu městu Santo Domingo.

P1110343-Edit Dominikánská republika<br>kapitola 3